Více foto na: www.facebook.com/henrykmrejzek, www.e-roticart.com, www.hellparty.cz

Často říkám, že život je jen smrtelná nemoc přenášená pohlavním stykem… – to je parafráze na název filmu, která se stala mým nejoblíbenějším „citátem“. I když zní úsměvně, v podstatě je hlubokou pravdou a znovu jsem si to uvědomil, když jsem se včera zúčastnil pohřbu svého devadesátiletého dědy. Nebyl to můj první pohřeb, v životě jsem se musel rozloučit se spoustou mých blízkých. S mým nejlepším kamarádem, několika mlaďounkými slečnami, oblíbenou tetou a pár přáteli. Netuším, jestli jsem byl jako nemluvně na pohřbu svého táty a dědy, budu se na to muset zeptat své maminky, ale první ztráty svých nejbližších jsem se dočkal záhy po narození.

V úterý, na pohřbu svého dědy, s námi byl i náš pětitýdenní syn, kterého praděda díkybohu stihl poznat, než skonal. Tobiáš si to samozřejmě nikdy pamatovat nebude, ale člověka nemůže nenapadnout, že stejně jako v mém případě, i u něj se dá říct, že příroda, osud, nebo snad Bůh vědí, že se zrozením nového života končí zase život někoho dalšího.  Možná to tak úplně pravda není, protože si dobře pamatuji, že nás paní učitelka zeměpisu učila, že na Zemi žijí 4 miliardy obyvatel a dnes je nás jednou tolik, ale ač je mi líto každého zmařeného života, utýraného dítěte, oběti katastrof či válečných konfliktů, je mi stále bližší košile než kabát a bytostně se mne dotýkají osudy mých blízkých a zdá se, že alespoň v mém okolí je to tak nějak fifty fifty.

Ale abych neodbíhal od tématu, vrátím se k těm pohřbům. Hluboce mne zasáhlo, že svého dědu už nikdy v životě neuvidím živého, protože jsem ho měl moc rád a velmi jsem si ho vážil pro jeho postoje, odvahu a pracovitost. Když jsem ho před několika týdny viděl naposledy, byl veselý, usměvavý a šťastný, že chová v náručí svého pravnuka a pranic nenaznačovalo, že by ho za pár dnů měla skolit chřipka. Pamatuji si, jak měl jemnou kůži na rukou, když mi je podával na rozloučenou…

To včerejší, poslední rozloučení s ním bylo smutné a dojemné, modlitebna Česko-bratrské církve evangelické, však byla kromě zármutku naplněna také zvláštním optimismem a energií, snad díky velmi charismatickému a empatickému faráři, a ač bezvěrec, našel jsem v tu chvíli neuvěřitelné pochopení pro evangelickou církev a byl udiven laskavostí a láskyplností věřících.

Děda odešel náhle a rychle a měl krásné rozloučení, jsem si jist, že sám by si takové přál. V noci jsem však nemohl usnout a znepokojovala mne otázka přerůstající v hrozné dilema: Kolika pohřbů se v životě ještě zúčastním? Co by vlastně bylo lepší? Víc nebo míň?

Jsem ve středním věku, dá-li se to tak říct, a minimálně polovina přítomných příbuzných byla starší, než já. Znamená to, že jich ještě zažiji desítky? Děkuji, nechci! Jsem ryba, cíťa, nebo emo, jak to dneska nazývají teenageři a opravdu mi to loučení s lidmi, které mám rád nedělá dobře, mí nejbližší mi opravdu chybí… Jenže! Pokud jich bude málo, znamená to jediné: Umřu dříve než oni! A já stále ještě nejsem ve věku, kdy bych si to přál, ani kdy bych si to dokázal připustit. Mám novorozeného syna, tu nejlepší manželku, jakou mi osud mohl nabídnout a spoustu milých lidí, kterým toho ještě chci tolik dát… Tak tedy kolik? Kolik? No tak osude, kolik???

Nedozvím se to. Musím žít a prožít si to všechno naplno… a nebo taky ne. To nikdo z nás neví. Protože život je jen smrtelná nemoc přenášená pohlavním stykem a my všichni životem trpíme a jsme jim nakaženi… A tak tedy je třeba si tu smrtelnou nemoc užít! Neskuhrat, nebědovat, ale snažit se  rozesmát a potěšit co nejvíc lidí, protože v závěrečných titulkách této tragikomedie nebude uveden nikdo, kdo by hrál hlavní roli. Všichni jsme jen komparzisté, čekající na tu svou malou roličku a jen málokomu z nás dav nadšeně zatleská, protože předvedl skutečně obdivuhodný výkon. Ale i ten jeden, jediný malý štěk, kterým se dá vyloudit úsměv na čísi tváři za to stojí. Neboť, s největší pravděpodobností, během té smrtelné nemoci se bohužel napláčeme dost na pohřbech svých blízkých…

Různé obrázky, které by bylo škoda smazat…